 BELL model 47
Dne 8.prosince 1945 byl zalétán klasický typ vrtulníku Bell model 47 a 8. března 1946 získal první certifikaci pro civilní vrtulník. V průběhu vývoje bylo upuštěno od kolového podvozku a ten byl nahrazen lyžovým nebo plovákovým podvozkem. V dubnu 1947 bylo 13 „sedmačtyčicítek“ dodáno do služeb USAF, kde nesly typové označení YR-13 a námořnictvu Spojených států, kde obdržely označení HTL. Největším uživatelem Bellu 47 se však stala americká armáda, která si typ označila jako H-13 „Sioux“.
Přišla válka v Koreji a s tím i prudký nárůst sériové výroby Bellu 47 (roce 1953 byl vyroben tisící exemplář). Právě na tomto bojišti potvrdily vrtulníky svou nepostradatelnost v roli dopravního, sanitního a pozorovacího prostředku. V Koreji byly také ověřeny taktické možnosti vrtulníků a začala tak éra masového využití vrtulníků v civilní i vojenské oblasti. V roce 1961 se do sériové výroby dostala verze Bell 47 G-3 s výškovým motorem vybaveným kompresorem. Tím se americký vrtulník dostal na úroveň svého francouzského konkurenta Alouette II . Bell 201, modifikovaný H-13G s vojenským označením XH-13F obdržel zkušebně turbínový motor Continental Turbomeca ST-51-T-3 Artouste o výkonu 280 k/ 206 kW. Sériově však zaveden do výroby nebyl. Přednost ve výrobě dostala čtyřmístná verze Bell 47 J s pohonnou jednotkou o výkonu 260 k/ 191kW, která tvořila závěr sériové výroby „sedmačtyřicítky“a na ní navázal Bell 206a jeho vojenská verze OH-58.
Technické specifikace pro Bell 47 G-5:
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Maximální rychlost: 196 km/h
Cestovní rychlost: 137 km/h
Dolet: 724 km
Dostup: 3200 m
Hmotnost prázdná: 786 kg
Hmotnost maximální vzletová: 1293 kg
Počet listů rotoru: 2
Délka: 13,3 m
Výška: 2,84 m
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Verze:
YR-13 / HTL-1 Celkem bylo vyrobeno 28 strojů této verze, později označených jako YH-13, jenž byly USAF dodány v roce 1947. Pohonnou jednotkou byl motor Franclin 0-335-1. Deset stojů bylo předáno US Navy, kde sloužily pod označením HTL-1, dva stroje později obdržela USCG (pobřežní stráž). YR-13 byl dvousedadlový, unesl 2100 lb (951 kg) nákladu a dosahoval rychlosti 80 mph (129km/h). Tři stroje YR-13 používané USAF byly modifikovány do verze YR-13A a zkoušeny v zimních klimatických podmínkách na Aljašce.
H-13B / HTL-2 V průběhu roku 1948 obdržela americká armáda 65 vrtulníků H-13B poháněných motorem Franclin 0-335-2 (200 hp). Námořnictvo obdrželo12 strojů verze označené HTL-2. Tato verze měla kryt pohonné jednotky, dosahovala rychlosti 85 mph (137km/h) a unesla 2200 lb (997 kg) nákladu. Bell 47B byl významný tím, že otevřel vrtulníkům cestu k civilnímu nasazení. Změnil také pronikavě dosavadní dosti staromódní názory amerického dohlédacího úřadu CAA (Civil Aeronautics Administration), který již v roce 1947 povolil těmto vrtulníkům přelétávat města po 300 m a létat na krátkých vzdálenostech i v noci.
H-13C Jednalo se o značně modifikovanou verzi H-13B s upraveným trupem a poprvé bylo použito lyžového podvozku, který se stal standardním.
H-13D / HTL-3 a 4 Verze s lyžovým podvozkem a dvojím řízením. Celkem bylo dodáno 87 strojů těchto verzí, námořnictvo obdrželo devět HTL-3 lišících se systémem transmise od HTL-4. „Déčko“ mělo větší bublinový překryt kabiny. Podvozek byl opět kolový.
H-13E / HTL-5 Největší série „sedmačtyřicítky“ vyrobená pro US Army (490 ks) a US Navy (36 ks). Opět se jednalo o stroj s lyžovým podvozkem s dvojím řízením a upravenou transmisí. V roce 1962 došlo k přeznačení H-13 na OH-13, případně TH-13L, což byly vrtulníky určené k výcvikovým úkolům.
H-13G / HTL-6 Bylo vyrobeno celkem 256 vrtulníků tohoto typu vybavených dvojím řízením a dvěma nádržemi o obsahu po 43 us galonech ( ) paliva. Pohonnou jednotku představoval motor Lycoming VO-435 o výkonu 200 hp (147,2 kW). Stroj unesl 2350 lb (1064,5 kg) nákladu a dosahoval rychlosti 90 mph (144,5 km/h). V roce 1962 byly H-13G přeznačeny na OH-13G a stroje vybavené plováky obdržely typové označení TH-13M a většinou byly používány k výcviku pilotů.
H-13H Verze „sedmačtyřicítky“ vyrobená v počtu 470 strojů. První dodávky této verze byly zahájeny v roce 1955. „Háčko“ poháněl motor Lycoming VO-435-23 o výkonu 250 k (183 kW), mělo dolet 386 km, dostup 3483 metrů a uneslo náklad o hmotnosti 2450 lb (1110 kg). Od roku 1962 byla verze H-13H přeznačena jako OH-13H. Verze H-13H „Sioux“ byla prvním Bellem 47, který mohl nést výzbroj v podobě kulometu M-60 ráže 7,62 mm. V této podobě byl vrtulník u US Army označen jako UH-13H.
HTL-7 Tato verze představovala speciální výcvikovou verzi Bellu 47, kterou velení US Navy obědvalo v roce 1957. Jejím hlavním určením byl výcvik pilotů vrtulníků za letu bez vidu, v noci nebo za ztížených povětrnostních podmínek. HTL-7 měl dvoumístnou kabinu vybavenou kompletním zdvojeným řízením a potřebnými přístroji. Dva stroje z dodávky původně obědvaných 28 strojů obdržela US Coast Gard k plnění stejných výcvikových úkolů.
H-13J / HUL-1 Tento vrtulník již představoval zmodernizovanou čtyřmístnou verzi Bellu 47 se čtyřmi sedačkami ve dvou řadách v prodloužené kabině a se zakrytovanou ocasní partií. Verze H-13J byla poháněna motorem Lycoming VO-435-21 s výkonem 240 k (177,6 kW). Dva vrtulníky této verze s typovým označením UH-13J byly určeny pro prezidenta Eisenhowera, který je používal při inspekci armádních jednotek. Osmadvacet Bellů 47J označených pro námořnictvo HUL-1 bylo poháněno motory Lycoming VO-435-B1B o výkonu 260 k (191,3 kW). Dvojice HUL-1 byla opět předána USCG, kde obdržela označení HUL-1G a po roce 1962 pak HH-13Q.
OH-13S V tomto případě se jednalo o třímístnou verzi poháněnou turbokompresorovým motorem Lycoming TVO-435-25 o výkonu 260 k (191,3 kW). Délka trupu byla prodloužena o 14 palců (35.5 cm), únosnost byla zvýšena na 2850 lb (1291 kg). Při rychlosti 90 mph (145 km/h) dosáhl doletu 325 mil (523 km). Postaveno bylo celkem 265 vrtulníků.
TH-13T Byl cvičnou verzí „sedmačtyřicítky“. Poháněn byl motorem Lycoming o výkonu 270 k (198.7 kW). Celkem bylo vyrobeno 411 strojů, z nichž některé slouží ještě v současné době.
Experimentální verze Z různých experimentálních verzí rodiny 47 můžeme uvést ještě například XH-13F neboli Bell 201, což byla obdoba armádních H-13G, avšak s turbohřídelovým motorem Tuboméca T51-T-3 Artouste, vyráběným v licenci u firmy Continental. Poslední modelem je Bell 204 Sioux Scout z roku 1963, který sice využíval základní agregáty vrtulníků řady 47G a motoru TVO-435, ale měl zcela nový trup se dvěma sedadly za sebou a dálkově ovládaný kulomet pod přídí trupu. Účelem konstrukce této verze byl zmenšit čelní plochu vrtulníku a zdokonalit palebné možnosti při přepadových akcích. Pro odlehčení poměrně značně zatíženého rotoru jsou použita dvě pevná křídla na bocích trupu. I u tohoto typu zůstal charakteristický saňový podvozek, avšak nebyl použita obvyklá sklopná pojížděcí kolečka: Sioux Scout zůstal jen v prototypu.
Bell 47 nebyl vyráběn pouze ve Spojených státech, ale například pod označením Westland Sioux AH.Mk.1 ve Velké Británii, nebo v Itálii firmou Agusta, jejímž produktem byl vrtulník Agusta-Bell AB-47G-3B-3 a v Japonsku byla vyráběna verze Kawasaki KH-4…
Golikov 11.2.2004
D. Donald – The Complete Encyklopedia Of World Aircraft , Orbis Publishing, Londýn 1998
http://www.vrtulnik.cz
Časopis Letectví a kosmonautika číslo 11 / 1967
Časopis Aero plastic kits revue číslo 47 / 1996
|