Turbovrtulový Iljušin Il-18 byl vyvinut v polovině padesátých let na základě požadavků Aeroflotu o 75 až 100 místné letadlo schopné operovat z nezpevněných drah. Iljušin se opíral o zkušenosti se stejně označeným Il-18, který byl vyvinut na konci čtyřicátých let a dostal se pouze do stádia prototypu, protože o něj Aeroflot neprojevil zájem. Jednalo se velký čtyřmotorový letoun s pístovými motory. O několik let později se však Aeroflot zájem o tento letoun projevil a tak Iljušin použil křídlo a trup z Il-18 a opatřil letoun novými turbovrtulovými motory Kuzněcov NK-4. Prototyp se jménem Moskva se dostal poprvé do vzduchu v srpnu 1957. Letoun měl kapacitu 75 cestujících. Po dvaceti vyrobených kusech první série Iljušin uvedl verzi Il-18B s vylepšenými motory a kapacitou 84 cestujících. Dále přišla na řadu prodloužená verze Il-18V s 80 až 100 sedačkami. Poté následovala nejvýkonnější verze Il-18D. Měla opět prodloužený trup, větší objem nádrží (6 100 l) a byla určena pro dálkové lety. První let této verze se odehrál v roce 1964. A konečně v roce 1965 byla uvedena poslední verze Il-18E identická s verzí D ale s menšími nádržemi paliva určená pro krátké tratě. Do zastavení výroby v roce 1970 bylo vyrobeno více než 700 letounů Il-18 všech verzí. Na svoji dobu to bylo celkem moderní letadlo, ale začalo být brzy překonáváno proudovými typy. Navzdory tomu je ještě dnes v provozu několik desítek komerčně využívaných Il-18. Několik letounů bylo přestavěno na nákladní verzi Il-18Grm s velkými nákladovými vraty na boku trupu. Sovětské letectvo odebralo několik desítek letounů ať již ve verzích pro námořní průzkum označovaných Il-22 až po VIP verze s luxusně vybavenou kabinou.