Typ Pe-8 / ANT 42 byl nejdůležitějším těžkým sovětským bombardovacím letounem ve druhé světové válce. Sovětské velení však dávalo přednost taktickým leteckým operacím, proto bylopostaveno pouze 81 kusů (včetně prototypů) těchto bombardérů. Životnost těchto letounů však byla obdivuhodná, ještě počátkem padesátých let bylo možno vídat tyto stroje ve filmových reportážích ze sovětských arktických oblastí, kde zásobovaly polární stanice.

V polovině třicátých let začínalo vývojové středisko CAGI (Ústřední aerohydrodynamický ústav) promýšlet technické a teoretické předpoklady pro vývoj moderních těžkých bombardovacích letadel pro příští léta. Vysoká vodorovná rychlost i ve velkých výškách byla jedním ze základních předpokladů úspěšného bojového nasazení těžkých letadel. Stroje takových rozměrů se mohly ubránit stíhačům pouze vysokým dostupem a vysokou rychlostí. Cesta k těmto výkonům a vlastnostem vedla jednak přes aerodynamické zdokonalení, optimální snížení všech zdrojů odporu, zmenšení nosné plochy a použití účinnějších profilů nosných ploch, jednak montáží vhodných výškových motorů, pokud možno s turbokompresory. Když v roce 1934 zrály první studie nového moderního těžkého bombardéru ANT-42 konstruovaného V.M.Petljakovem, neexistovaly dosud v Sovětském svazu turbokompresory vlastní konstrukce (první se objevily na experimentálních letounech až v roce 1937). Proto bylo třeba zajistit výškovost motorů nového bombardéru jiným způsobem.