Začátkem osumdesátých let přemýšlela U.S. NAVY jak využít přebytečné AIM-9C - poloaktivně radiolokačně naváděnou verzi Sidewinderu . Na tento problém reagovalo NWC (Naval Weapons Center-námořní zbraňové centrum) vývojem letecké protiradiolokační střely AGM-122 SideARM - konverzí AIM-9C. Od Sidewinderu se SideARM lišil novým naváděcím systémem, který střelu naváděl přímo na zdroj radiolokačního vyzařování.

Testovací střelby prvního prototypu proběhly v roce 1981 a v roce 1984 následovala zakázka na konvezvi všech zbývajících AIM-9C na AGM-122A SideARM. Ačkoli SideARM není tak účinný jako specielně vyvynuté protiradiolokační střely, je jejich levnější alternativou.

Ke konci osumdesátých let byly zásoby AIM-9C vyčerpány a tak byla navržena zmodernizovaná verze AGM-122B, která měla být vyráběna přímo a ne přestavbou Sidewinderů. Vývoj AGM-122B byl posléze zastaven.

Kolem 1000 AIM-9C bylo upraveno na AGM-122A

TTD AGM-122A

Délka:	2,87 m
Rozpětí:	0,63 m
Průměr:	0,127 m
Hmotnost:	88 kg
Max.rychlost:	Mach 2,3
Dolet:	16,5 km

---

---